Václav Havel

Dramatik, esejista a politik se narodil 5. 10. 1936 v Praze, zemřel 18. 12. 2011 na Hrádečku. Pocházel ze známé pražské podnikatelské rodiny. Dědeček Václav Havel (1861–1921) postavil palác Lucerna, otec Václav M. Havel (1897–1979), autor osmidílných memoárů (Mé vzpomínky, 1993), vybudoval vilovou čtvrť Barrandov.

Strýc Miloš Havel (1899–1968), filmový podnikatel, vystavěl barrandovské ateliéry. Dědeček z matčiny strany, Hugo Vavrečka (1880–1952), byl redaktorem, diplomatem, ředitelem Baťových závodů a příležitostným spisovatelem (pod pseudonymem Hugo Vavris: František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, 1908). Manželky Olga, roz. Šplíchalová (1933–1996, sňatek 1964) a Dagmar Veškrnová (* 1953, sňatek 1997).

Václav Havel nastoupil roku 1947 na výběrovou internátní školu krále Jiřího v Poděbradech, odkud byl v roce 1950 z politických důvodů vyloučen a povinnou školní docházku dokončil v Praze. V roce 1951 získal místo chemického laboranta v Ústavu organické chemie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a ve stejném roce se zapsal k tzv. večernímu studiu Gymnázia ve Štěpánské ulici, kde roku 1954 maturoval. V téže době spoluzakládá neformální generační sdružení Šestatřicátníci, které vydávalo strojopisný časopis Rozhovory 36. Roku 1955 začal studovat ekonomiku dopravy na Ekonomické fakultě ČVUT, školu však nedokončil. V letech 1957–59 absolvoval základní vojenskou službu, 1959–60 pracoval jako jevištní technik v pražském Divadle ABC. 1960–68 byl nejprve jevištním technikem, později asistentem režie a dramaturgem Divadla Na zábradlí, kde byly poprvé uvedeny jeho hry. V letech 1962–1966 vystudoval dramaturgii na DAMU. Poté byl až do roku 1989 ve svobodném povolání (s výjimkou roku 1974, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru). V roce 1965 byl členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář, předsedou Aktivu mladých spisovatelů SČSS, roku 1968 předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. 1969 byl obviněn z podvracení republiky, od roku 1970 nesměl oficiálně publikovat. 1. 11. 1975 se v Horních Počernicích konalo ochotnické představení Žebrácké opery, jež se stalo záminkou pro rozsáhlou policejní akci proti autorovi, hercům i některým divákům. Téhož roku Havel založil samizdatovou Edici Expedice. V roce 1977 byl spoluzakladatelem a jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77; ve stejném roce vzat do vyšetřovací vazby a odsouzen podmíněně na čtrnáct měsíců pro poškozování zájmů republiky v cizině. Roku 1978 spoluzaložil VONS (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných). 1979 odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky (vyšetřovací vazba v Ruzyni, věznění v Heřmanicích a Plzni-Borech). V roce 1983 mu byl ze zdravotních důvodů výkon trestu přerušen. V letech 1986–89 byl Havel členem redakční rady samizdatového časopisu O divadle; v roce 1987 byl jedním z iniciátorů vydávání samizdatových Lidových novin a až do roku 1989 byl členem jejich redakční rady. Roku 1988 se stal členem Čs. helsinského výboru a na folkovém festivalu v Lipnici nad Sázavou poprvé po devatenácti letech vystoupil na veřejnosti. V lednu 1989 zadržen na Václavském náměstí při pokusu položit na počest Jana Palacha květiny k soše sv. Václava. Odsouzen k devíti měsícům nepodmíněně, v květnu podmíněně propuštěn z výkonu trestu. V červnu inicioval a podílel se na petici Několik vět, 19. 11. 1989 se stal iniciátorem a spoluautorem úvodního prohlášení Občanského fóra a vedoucí osobností tohoto hnutí. 29. 12. 1989 a znovu 5. 7. 1990 zvolen československým prezidentem. Po neúspěšném jednání o udržení společného československého státu podal 20. 7. 1992 demisi. Od 2. 2. 1993 do 1. 2. 2003 byl prezidentem České republiky.

Jako kritik debutoval roku 1956 v časopise Květen. Dále publikoval v časopisech Divadlo, Divadelní noviny, Kultura, Host do domu, Tvář, Sešity pro mladou literaturu, Literární noviny, Literární listy, Listy, Filmové a televizní noviny, Zítřek aj., v 70. a 80. letech v samizdatových periodikách Revolver Revue, Obsah (1983 zde hra Chyba), O divadle, Lidové noviny a v zahraničních a exilových časopisech Listy (Řím), Svědectví (Paříž, zde v č. 69/1983 hra Chyba), České slovo (Mnichov), Obrys (Mnichov), Studie (Řím), Rozmluvy (Londýn), Proměny (New York) a Západ (Ottawa), po roce 1989 kromě textů souvisejících s výkonem prezidentské funkce publikoval jen příležitostně, mj. v Lidových novinách, Literárních novinách a Divadelních novinách; v časopisu Rozrazil (č. 4/2008) byla poprvé publikována dramatická hříčka z roku 1973 Rr (Hrra) V. Havla a Pavla Kohouta.

V samizdatu vyšly Havlovy hry Spiklenci (dokončena 1971, Edice Expedice 1979); Žebrácká opera (dokončena 1972, Edice Petlice 1974/?/); Audience (Edice Petlice 1975), Vernisáž (Edice Petlice 1975); Horský hotel (Edice Petlice 1976); Protest (dokončena 1978, Edice Expedice 1979); Chyba (v časopisu Obsah, květen 1983), Largo desolato (Edice Petlice 1984); Pokoušení (Edice Petlice 1985); Asanace (Edice Petlice 1987); poslední čtyři též v souboru Hry 1983–88 (1989, ed. Karel Kraus a Přemysl Rut), dále soubory Dopisy Olze (1983), Šestnáct dopisů Olze (1983) a mnohé jednotlivé eseje (mj. Vážený pane doktore! (znám jako Dopis Gustávu Husákovi, 1975); Politika a svědomí (1984); Slovo o slovu (1989), i Dálkový výslech (1986), rozhovor s Karlem Hvížďalou. Havel uspořádal samizdatové sborníky Pohledy 1 (1976); Přirozený svět jako politický problém (1984) a Hostina (1986) a je zastoupen v rukopisných a samizdatových sbornících Život je všude (1956); Tempo 1 (Brno 1968); Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal kdybych měl kam. Tak píšu vám, pane Hrabal! (1974); Československý fejeton/fejtón (1975/76 – 1978/79); „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem (1976); Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Jan Patočka – první skica k podobizně (1977); Hodina naděje (1978); Jakémusi Alexandru K. (A. Klimentovi, 1979); O svobodě a moci (1979); K 75. narozeninám Prof. Dr. Václava Černého (1980); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); Z Obsahu (1983–1989); Danny je náš (Josefu Škvoreckému, 1984); Jaroslav Seifert 1986 (1986); Karlu Srpovi k padesátinám (1986); O československém vězeňství (1987); Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987) aj. Havlovy texty byly vydávany i formou polosamizdatových příležitostných tisků, zvláště na přelomu 80. a 90. let (mj. Několik textů, 1989; Slovo o slovu, 1989). V rukopisu zůstala řada juvenilních básnických sbírek a filmový scénář ze 70. let Heart beat (s Janem Němcem). – K Havlovým 50. narozeninám uspořádal Radim Palouš samizdatový sborník Faustování s Havlem (ed. Nové cesty myšlení, 1986).

Havel je autorem rozhlasové hry Anděl strážný (1968, r. Josef Melč; časopisecky in Studie a úvahy 1968, č. 3/4), rozhlasové koláže Čechy krásné, Čechy mé (1969, prem. 1991, r. Miloš Novotný a Ladislav Rybišar), uvedeny byly též rozhlasové adaptace her Audience (Svobodná Evropa, Mnichov, 1976, r. Luboš Kaválek); Vernisáž (Svobodná Evropa, Mnichov, 1977, r. Milan Horník; ČRo 1992, r. Lída Engelová), Protest (ČRo 1991, r. Luboš Pistorius) a Zítra to spustíme (ČRo 1995, r. Lída Engelová). Hru Audience natočil Havel s Pavlem Landovským na magnetofonový záznam, posléze vydaný na gramofonové desce (r. Luboš Pistorius, Uppsala 1978; 1990, CD 1998).

Televize uvedla Havlovu původní televizní hru Motýl na anténě (dokončena 1968, realizována 1990, r. Ladislav Smoljak, poprvé v SRN s tit. Fledermaus auf der Antenne, 1975, r. Jan David), dále inscenace her Vernisáž (1990, r. Ivan Rajmont) a Horský hotel (1999, r. Andrej Krob) a kompletní verzi jeho divadelního pásma Zítra to spustíme (1992, r. Viktor Polesný). Podle Havlovy rozhlasové koláže z roku 1969 Čechy krásné, Čechy mé vznikl stejnojmenný krátkometrážní film (1998, r. Miloš Zábranský), podle úryvků z paměti komunistického politika Vasila Biľaka napsal Havel scénář k televizní grotesce Osudná noc (2002, r. Andrej Krob). Havlovy divadelní hry byly inscenovány zahraničními televizními stanicemi, mj.: Zahradní slavnost (Das Gartenfest, SRN 1966, r. Hansjörg Utzerath); Vyrozumění (The Memorandum, Velká Británie 1967, r. James Ferman; Die Benachtrichtigung, SRN 1968, r. Wilm ten Haaf); Audience (Francie 1980, r. Edouard Logereau; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen); Vernisáž (Sorry, Velká Británie 1978, r. Claude Whatham; Vernissage, Francie 1980, r. Edouard Logereau); Protest (SRN 1980, r. Heinrich Koch; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen; Velká Británie 1981, r. Alistair Clarke; Dánsko 1982, r. Kaspar Rostrup; Holandsko 1986, r. Piotr Andrejev; Pétition, Francie 1987, r. Jean-Louis Cornolli), Chyba (Der Fehler, SRN 1988, r. Jiří Skarvan; La Faute, Francie 1994, r. Karel Prokop) a Largo desolato (Rakousko 1985, r. Jürgen Bosse; USA 1990, r. Jiří Žižka; Francie 1991, r. Agnieszka Holland). Některé divadelní inscenace Havlových her zaznamenala Česká televize: Audience (1990, r. Jiří Menzel); Largo desolato (1991, tel. r. Viktor Polesný, div. r. Jan Grossman); Ztížená možnost soustředění (1998, tel. r. Rudolf Tesáček, div. r. Andrej Krob). – Podle Žebrácké opery natočil Jiří Menzel roku 1990 stejnojmenný film. – Na základě hry Život před sebou (spoluautor Karel Brynda, inscenováno na vojenském útvaru během Havlovy prezenční služby 1959) vznikla v divadle Sklep fraška Mlýny (1990, sc. David Vávra, Jan Slovák a Jiří Fero Burda; televizní inscenace 1994, sc. Ondřej Trojan). Koláž z Havlova díla Cirkus Havel uvedlo Divadlo Husa na provázku (prem. i knižně 2008, sc. Petr Oslzlý a Vladimír Morávek), jevištní podoby se však dostalo i několika Havlovým nedivadelním textům: esejistické pásmo Pět dopisů Olze připravil František Derfler (Divadlo U stolu, Brno 1990) a pásmo Havlovy juvenilní poezie Zpěvy šílence bylo uvedeno v Hradci Králové (r. Radovan Lipus, 2000). Dopis Gustávu Husákovi inspiroval vznik představení Havel píše Husákovi (Brno 2009, r. Jiří Honzírek). Texty z Dopisů Olze zhudebnil Petr Kotík (skladba měla premiéru 1990). – V epizodních rolích vystupuje Havel jako herec ve filmech Každý mladý muž (1965, r. Pavel Juráček) a Kamenný most (1996, r. Tomáš Vorel).

Havlovo dílo a jeho životní osudy jsou předmětem řady filmových a televizních dokumentů: Václav Havel – A Czech Drama (1989, r. Paul Pawlikovski, BBC); Proč Havel? (Why Havel? 1991, r. Vojtěch Jasný); Václav Havel – Du Theatre au Pouvoir (1993, Od divadla k moci, též uváděn titul Z dramatika prezidentem, r. Karel Prokop); Václav Havel – Ein böhmisches Märchen (1993, r. Ivan Fíla); Václav Havel (v cyklu GEN, 1993, r. Ondřej Trojan); A znovu Žebrácká opera (1996, r. Olga Sommerová); Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005, r. Jan Novák a Adam Novák), Občan Havel (2007, r. Pavel Koutecký a Miroslav Janek), Občan Havel přikuluje (2009, r. Jan Novák a Adam Novák) a Václav Havel, Praha-Hrad (2009, r. Petr Jančárek); Havel samozřejmě vystupuje v řadě dalších dokumentárních filmů. Úryvky z prvních inscenací Zahradní slavnosti a Vyrozumění v Divadle Na zábradlí zaznamenává dokumentární film Mlha (1966, r. Radúz Činčera).

Jako dramatik, disident i prezident byl Václav Havel oceněn mnoha řády, vyznamenáními, cenami a čestnými doktoráty. Je mj. nositelem Velkého kříže Řádu čestné legie (Paříž 1990), Prezidentské medaile svobody (Washington 2003) a Řádu Bílého lva (Praha 2003), Ceny Jana Palacha (Paříž 1982), Ceny Erasma Rotterdamského (Rotterdam 1986), Ceny Olofa Palmeho (Stockholm 1989), Ceny Karla Velikého (Aachen 1991), Vestfálské mírové ceny (Münster 1998) či Německé národní ceny (Berlín 2003). Havlův přínos divadlu byl třikrát oceněn udělením Ceny Obie (New York 1968, 1970, 1984), dále je Havel mj. nositelem Ceny Thálie (2004), Ceny Jaroslava Seiferta (2008), Ceny Karla Čapka (2008) a Ceny Alfréda Radoka (2009).

Počátky Havlovy dramatické tvorby spadají do konce 50. let, kdy se v Divadle Na zábradlí podílel na hře Autostop a představení Nejlepší rocky paní Hermanové. Roku 1963 se pak výrazně prosadil dramatem Zahradní slavnost. Ústředním tématem hry, jež konstituovala českou formu absurdní komedie a zároveň předjímala konstanty celé další autorovy tvorby, je vztah člověk–systém a lidská identita. Mladý hrdina dosáhne horlivou adaptabilitou úspěchu v systému, v němž je lidská jednotka zaměnitelnou součástkou, avšak zaplatí tento úspěch odlidštěním, ztrátou totožnosti. Míří-li Zahradní slavnost k destrukci pseudomyšlení a realizuje-li se ve sféře řeči, následné Vyrozumění je založeno na demonstraci pseudoaktivity. Mocenský boj v blíže neurčeném úřadu probíhá v příznačném kruhovém pohybu: umělý úřední jazyk ptydepe je nahrazen novým, stejně nesrozumitelným chorukorem, ale na samotné podstatě absurdní instituce se nic nemění. Obě dramata mají charakter abstraktního modelu, vypovídají však o zcela konkrétních mechanismech fungování totalitního systému, a proto byla chápána jako zpochybnění iluzí o jeho reformovatelnosti. Hra Ztížená možnost soustředění akcentovala existenciální aspekt: člověk usilující o „totální“ lidství pouhým množením zážitků a požitků dospívá k životu stereotypizovanému, neautentickému. – Po srpnu 1968 Havel ztratil živý kontakt s divadlem. Na novou politickou situaci se pokusil reagovat politickou fraškou Spiklenci a osobitou adaptací Žebrácké opery Johna Gaye. V polovině 70. let našel novou inspiraci v osobní a politické situaci disidentů. Prostřednictvím postavy Ferdinanda Vaňka, hrdiny aktovek Audience, Vernisáž a Protest, konfrontoval nekonformní společenský postoj s chováním těch, kteří se přizpůsobili podmínkám tzv. normalizace. Vedle těchto groteskně realistických „obrazů ze života“ představuje hra Horský hotel krajní bod Havlova dramatického experimentátorství: téma rozpadu lidské identity je tu promítnuto do zrušení kauzálně chronologického řádu děje, do překračování hranic charakterů a rozpadu dialogu, komunikace. Trojice celovečerních her z 80. let představuje druhý vrchol Havlovy dramatické tvorby. Disidentský hrdina jeho nejosobnější, nikoli však autobiografické hry Largo desolato se těžce vypořádává s údělem-úkolem, který mu přiřkl okolní přátelský i nepřátelský svět. Analýza situace je vyhrocena dovnitř (k existenciálním dilematům hrdiny) i navenek (k bezohledným manipulátorům i k sympatizantům, jejichž nároky vůči druhému jsou jen špatně maskovaným alibismem). Složitě komponovaná a divadelně efektní hra Pokoušení je moderní transpozicí faustovského mýtu s důrazem na etický moment smlouvy se zlem. Smysl této morality je jednoznačný: nelze hrát na obě strany, nelze zároveň všem sloužit a všechny podvádět, „taktizováním“ se člověk připraví o vlastní integritu. Drama Asanace zpracovává téma Vyrozumění prostředky přímočaré politické alegorie, zachycující ve zkratce a ve zdrobnělém měřítku peripetie posrpnového vývoje s falešnými a marnými pokusy o „asanaci“, tj. reformu.

Na česká jeviště se Havel anonymně vrátil roku 1988 hrou Zítra to spustíme. Jemně ironicky nasvícený historický příběh 28. října 1918 i biografie ústředního hrdiny Aloise Rašína jsou dramaticky zhuštěny do jediného večera a noci, které politik tráví horečným telefonickým vyjednáváním s dalšími politickými aktéry. K dokončení dalšího dramatu se Havel dostal až po téměř dvaceti letech, kdy na předchozí dílo navázal hrou Odcházení, další dramatickou studií ze života mocných: vlivný a úspěšný politik po mnoha letech opouští svou funkci a s ní zavedený způsob života a sociální statut, což se dotýká i jeho bezprostředního okolí. Ironickým nahlížením na tíživou existenciální situaci odcházejícího politika Havel současně ironizuje ideovou prázdnotu současné politiky i frázovitost politické publicistiky. Hrdina je opět do jisté míry ambivalentním mluvčím samotného autora: jeho portrét se tak na jedné straně monumentalizuje, na druhé straně nabývá absurdních rysů.

Druhou základní polohou Havlovy literární činnosti, zejména v 70. a 80. letech, je esejistika a publicistika. Tematicky se Havel zaměřuje na otázky divadelní (režijní tvorba Alfréda Radoka, studie Anatomie gagu, komentáře k vlastním hrám), literární (předmluvy, doslovy, vzpomínky a nekrology), kulturní a politické (eseje a úvahy O dialektické metafyzice, Politika a svědomí, Anatomie jedné zdrženlivosti, O smyslu Charty 77, Příběh a totalita), z nichž některé se navzdory Havlově publikační izolaci staly významným prvkem „neoficiálního“ společenského života období normalizace (Dopis Gustávu Husákovi, Moc bezmocných). V Dopisech Olze, posílaných manželce z vyšetřovací vazby a z vězení v Heřmanicích a v Plzni-Borech od června 1979 do září 1982, se kříží poloha autobiografická s reflexivní (psychologické analýzy a filozofické úvahy v závěrečné části přerůstají do souvislého eseje o lidské transcendenci). Dálkový výslech podává formou rozhovoru s Karlem Hvížďalou přehledný obraz Havlova života, díla a názorů. Publicistika z let 1969–89 byla shrnuta do knih O lidskou identitu a Do různých stran. K nim přistupuje rozsáhlejší esej Letní přemítání, v němž se Havel zamýšlí nad polistopadovým politickým děním a svou úlohou v něm. K vlastnímu státnickému angažmá se Havel vrátil knihou-koláží Prosím stručně, v níž další rozhovory s Karlem Hvížďalou doplňují autorovy reflexe, „deníkové“ záznamy i úryvky interních dokumentů prezidentské kanceláře.

Quelle: Portal české literatury