Boučková, Tereza

Spisovatelka Tereza Boučková se narodila 24. května 1957 v Praze. Po maturitě a podpisu Charty 77 pracovala mj. jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice. V polovině 80. let přesídlila z Prahy do středních Čech, kde se věnuje rodinnému životu a píše své novely s ženskou tématikou, jakož i novinové sloupky a fejetony.

Tereza Boučková vstoupila do české literatury jako autorka zapovězená: Mohla proto publikovat pouze v samizdatu, v němž také uveřejnila svou prvotinu, prozaický triptych Indiánský běh. I když největší rozruch z textů seskupených v této knize vyvolala titulní próza, v níž autorka popisuje vlastní dětství a mládí a kriticky se vyslovuje k celé řadě známých osobností (mj. ke svému otci, dramatikovi Pavlu Kohoutovi anebo i budoucímu prezidentu Václavu Havlovi), nejživotnější byl na těchto příbězích důraz na prožívání soukromých situací, hrdinčino houževnaté úsilí “žít svůj život”, nevyhýbat se otevřeným líčením a bez retuší komentovat dění kolem sebe (tenkrát ještě v předlistopadových poměrech) víc než sarkasticky, s latentním kritickým přídechem.

Zároveň se již v tomto triptychu objevuje téma, která se stává alfou i omegou též všech dalších autorčiných knížek: Stává se jím životní příběh mladé ženy toužící po své společenské identifikaci, po naplnění svých možností a různých osobnostních dispozic. Tyto hrdinky se však namnoze musí vypořádávat a vyrovnávat s mnoha úskalími, k nimž na jedné straně patří politické nebo též byrokratické překážky, ještě více však lidský egoismus a sobestřednost, tj. morální neduhy, jež Boučková s velkým temperamentem odsoudila a pranýřovala zejména ve svých následujících “ženských” prózách Křepelice a Když milujete muže. Na rozdíl od svého autobiografického debutu se v nich ale Boučková zaměřila na některé velice charakteristické situace ze života žen – vesměs jejích současnic –, především na peripetie partnerských vztahů a na problematiku morální odpovědnosti vůči tomu druhému, eventuelně i tváří v tvář rodičovství. Osou těchto vyprávění je hledání citového zázemí v každodenních situacích, nikoli v exponovaných scénách nebo ve vypjatých dramatických osudech; kýžený ideál životní harmonie se autorka snaží definovat nejčastěji prostřednictvím lineární, záměrně jednoduché fabule.

Po této dvojici modelových ženských textů, zdůrazňujících zvláště přístup k životu z pohledu “věčného” lidského údělu, se Tereza Boučková znovu vrátila k stylizovaně autobiografické látce a v mozaikovém vyprávění Krákorám přišla se satirickou scenérií polistopadových časů v České republice. Pokouší se tu o sepětí obecnějších problémů (zejména nové krize společenské morálky a zklamání z polistopadového stavu věcí) s konkrétní situací ve vlastní rodině, ve vlastním partnerském vztahu a ve vlastní výchově dětí. Zejména proměnlivé situace v životě jejích nejbližších tu plní roli pomyslného zrcadla, ve kterém jsou zpodobeny rozličné křiklavé dobové nešvary, nahlížené zejména prizmatem vypravěččina zklamání. Do vypravěčské techniky Terezy Boučkové, i nadále se opírající o konkrétnost líčení a povahokresby, tak stále výrazněji vstupuje publicistická tónina. Tento zjevný odklon od klasického plánu vyprávění je dán též autorčinou menší důvěrou v možnosti nebo případnou odezvu tradičního příběhu a příběhovosti, zároveň se ale projevuje i ve větší frekvenci autorčiny publicistické činnosti. Výbor z jejích novinářských příspěvků napsaných v posledních letech 20. století, zejména z aktuálních komentářů či glos, v nichž Boučková obvykle zdůrazňuje specifický ženský pohled nebo nějakou specifickou ženskou situaci, posléze vyšel knižně pod ironickým názvem Jen si tak trochu schnít.

Bibliographie:

Indiánský běh Fragment 1991

Křepelice Fragment 1993

Když milujete muže Středoevropské nakladatelství 1995

Krákorám Hynek 1998

Jen si tak trochu schnít Petrov 2004

Rok kohouta Odeon 2008