Literární tvorbě pro děti se věnuje od konce 70. let minulého století, přičemž sporadicky publikovala již od počátku 70. let. V roce 1983 s rodinou emigrovala a usadila se v Rakousku a posléze v Německu. Tam s manželem, režisérem a hercem Ivanem Pokorným, rozvíjela divadelní projekty, věnovala se ale i literární tvorbě pro dospělé a dětské čtenáře. Po politickém převratu v roce 1989 začala publikovat také v českých zemích, natrvalo se do vlasti vrátila v roce 1994. Žije a tvoří v Praze. V r. 2010 obdržela Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež (Nazí).
Iva Procházková je mimořádnou postavou českého písemnictví pro děti a mládež. Těží z literárního rodinného zázemí (otec a sestra aktivní literáti), ze zkušeností s dvojím kulturním kontextem a využívá také svou citlivost pro potřeby a vnímání současného dítěte. Z literárně-kritické perspektivy většinu jejich děl charakterizuje promyšlenost děje, expresivita, půvab jazyka a propojování prvků realistického popisu a odkazů k nadpřirozenu. Fabulační schopnosti a znalost dětského světa, trvalá potřeba provokovat čtenáře k otázkám bezmála – či zcela – existenciálního charakteru a jazykový cit tvoří základní stavební kameny próz Ivy Procházkové. Vklad osobní angažovanosti a snaha cizelovat texty po stránce formální i obsahové pak její díla včleňuje k tomu nejlepšímu, co aktuálně existuje ve zdejším dětském písemnictví. Počátek tvorby Ivy Procházkové byl spjat s divadlem, ovšem statut osoby z politicky „nespolehlivé“ rodiny jí znemožnil významnější prosazení. V roce 1975 měla mít pražskou premiéru její hra Venušin vrch, byla ale uvedena až o rok později na oblastních scénách v tehdejšího Československa. K jejím ranným divadelním dílům patří Postavení mimo hru a Poslední život. Příklon k tvorbě pro malé a nejmenší čtenáře byl pro Ivu Procházkovou do jisté míry únikem z přísně střežených literárních prostor do oblastí, kde v době totalitního režimu panovala větší svoboda. Literárním debutem v písemnictví pro děti byla roku 1980 kniha Komu chybí kolečko, novým vstupem do české literatury pro děti mládež však se stal paradoxně až o více než desetiletí později Čas tajných přání. Rozvíjení autorčina talentu, hledání a opouštění vyprávěcích postupů a postupná cizelace formy totiž spadají do období, kdy pobývala v emigraci. Proto také řada jejich prací vyšla prvně německy a až následně v české jazykové mutaci. V Německu byla vlídně přijata próza o neúplné rodině Červenec má oslí uši, která česky vyšla až jedenáct let po uvedení v němčině. Procházková se v německém jazykovém prostředí nikdy neprofilovala jako autorka domácí, ba dokonce její největší literární úspěch je spojen s knihou, která se tematicky vrací do období jejího pražského malostranského dětství. Kniha pro autorku až netypický lyrických tónů se jmenuje Čas tajných přání a její mimořádnost spočívá také v retrospektivním pojetí vyprávění. Ohlížení se za vlastním dětstvím rozhodně nepatří k znakům Ivy Procházkové obecně. Novela získala v roce 1989 německou Cenu pro dětskou literaturu. Systém prvního německého a následného českého vydání se změnil až na konci minulého století. Předtím vydala Procházková německy ještě kvarteto zásadních prací. Roku 1991 (česky 1994) vyšla novela Středa nám chutná, dílo, jež novátorský nahlíží na tematiku dětských sirotků, osamocení dítěte ve světě dospělých i mezi ostatními dětmi. Již zde se jasně rýsovala tendence spisovatelky vystavět příběh velkého etického přesahu na velmi malé ploše, a to při uplatnění sekundárního motivu nadpřirozena. Fantastickými prvky Procházková dětským čtenářům otvírá cestu k problémům, jež by jinak byly na hranicích možností jejich sociálního vciťování. Vrcholné naplnění tohoto směřování představuje rozsahem komorní kniha Pět minut před večeří (německy 1992, česky 1996). Z hlediska času děje je to miniatura, vyprávění, které je směstnáno do krátké chvíle, kdy si otec a dcera vyprávějí a jejich důvěrný okamžik je přerušen voláním matky dítěte, aby šli ke stolu. Na nevelkém prostoru však autorka vystavěla eticky vyhrocené a emočně neobyčejně působivé vyprávění. Dívka se dozvídá pravdu o své identitě, o mamince – svobodné matce, o svém postižení, jímž po narození trpěla, a také o úspěšné operaci, která jí umožnila vnímat svět i zrakem. Autorka vystavěla neokázalý hold souznění, lásce a lidskosti, hold pochopitelný dětem a působící coby podnět k zamyšlení i pro odrostlé čtenáře. Harmonii díla završují křehké básnivé ilustrace Václava Pokorného. Román Soví zpěv (německy 1995, česky 1999) představuje z hlediska kompozičního i z hlediska propracovanosti hlavních i vedlejších dějových linií jeden z vrcholů tvorby Ivy Procházkové. Popisuje osudy německých sourozenců s českými předky, kteří při katastrofálních záplavách bojují v paralyzovaném severoněmeckém městě s vlastními citovými problémy, ale i o holý život. Autorka dokázala vytvořit vrstevnaté, psychologicky propracované dílo, které dospívajícím čtenářům nabízí nejen živoucí vzory, ale jež také dokládá, že hrdinství je pojem velmi relativní a cesta ke správnému rozhodnutí bývá mnohdy neobyčejně komplikovaná a bolestná. Druhým vrcholem prozaické tvorby Ivy Procházkové je román Únos domů (německy 1996, česky 1998). I zde je na širokém prostoru předestřeno několik témat, jež reflektují postavení a problémy dítěte současnosti. Na půdorysu velkého konfliktu dospívajícího s okolím jsou zkoumány otázky viny, trestu, pomluvy a jejího vlivu na křehkou duši dospívajícího, ale i potřeba porozumění a lásky, jež pubescenti ostentativně odmítají, leč o to více jim jich je třeba. Zatímco Soví zpěv lze charakterizovat jako pokus o vyjádření pocitu generace dětí dospívajících v 90. letech a Útěk domů je dílem sociálně burcujícím, další text pojmenovaný Karolína (2000) je již žánrově jednoznačný dívčí román. Následujícími prozaickými texty pro děti Procházková hledala nová silná témata. Cesta, kterou nastoupila, však vedla k výsledkům v řadě kritérií nedosahujícím úrovně děl druhé půle minulého desetiletí. Chvatně a nepravděpodobně konstruovaný příběh o cestě zvaný Jožin jede do Afriky je kontaminován mysticismem, snahou o popis neuchopitelného tajemna. Autorka chtěla na kontrastu civilního světa středoevropského školáka a kulturně zcela odlišné existence afrického domorodého společenství vyslat zprávu o multikulturnosti světa. Nezdařilo se to i proto, že text trpí chabou dějovou konstrukcí. Pohádkový epizodický konvolut Eliáš a babička z vajíčka (2002) je podobně nevybroušený a potvrzuje, že v případě, kdy autorka přechází od fabulace k pohádkovými motivům, působí její texty méně sdělně. Příslibem obratu, byť v kompoziční rovině stojícím níže než Útěk domů či Soví zpěv, je miniatura ze života dětí mladšího školního věku na české vesnici nazvaná Kryštofe, neblbli a slez dolů! (2004). Zde se autorka mimo jiné navrací k problematice neúplných rodin, kvalitě moderních výchovných metod i vášnivé obhajobě bezbranných mezi námi – dětí. Iva Procházková se průběžně věnuje také dramatické tvorbě a dramatizacím. Čechovovské téma zpracovala ve hře Wo bleibt dein Hut?, velkého filozofa odmítajícího fanatismus vykreslila v kuse zvaném Erasmovy velké arkány. V roce 1990 vznikl podle jejího scénáře televizní film Vdova po básníkovi, o dva roku později do podoby třídílného seriálu pod názvem Komu šplouchá na maják? upravila svůj knižní debut. K dalším pracím pro televizi se řadí Opičí rok, Poslední večeře u ptáka Noha, scénář filmu Útěk domů, Cesta na sluneční ostrov a další.
(mr)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2008
Neueste Kommentare