Mikeš, Petr

Básník a překladatel Petr Mikeš se narodil 19. srpna 1948 ve Zlíně. Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval angličtinu a ruštinu. Po absolutoriu pracoval v rozličných zaměstnáních jako knihovník, noční hlídač, lektor angličtiny, překladatel odborných textů aj. V roce 1990 absolvoval International Writing Program na univerzitě v Iowa City. V roce 1994 byl stipendistou Fulbrigtova programu na University of Maine v Orono. Od roku 1991 působil jako redaktor v olomouckém nakladatelství Votobia, později rovněž jako redaktor nakladatelství Periplum. V současné době spolupracuje jako editor a překladatel např. s nakladatelstvím Dauphin, Fra, Odeon ad. V sedmdesátých letech byl spoluvydavatelem samizdatové edice Texty přátel. Do češtiny přeložil básně Ezry Pounda, Basila Buntinga, Jamese Joyce, T. E. Hulmea, Richarda Cadella, Stephena Wattse, Kerryho S. Keyse, Sylvestra Polleta, Jacka Kerouaka aj. Byl rovněž editorem a spolupřekladatelem tří básnických antologií: Drak má dvojí jazyk (2000), Imagisté (2002) a Vítr z Narragansettu (2002). Mikešovy básně vyšly v překladu do polštiny (Dom jest tam, 1991) a do angličtiny (In the Tracks of the Dead, 1993). Žije v Olomouci a Hodolanech.

V rozhovoru připojeném ke knižnímu vydání Básní v próze (v samizdatu 1979, oficiálně 1996) Petr Mikeš charakterizuje sám sebe jako básníka „odžitého“, považujícího za těžiště své básnické práce léta sedmdesátá a osmdesátá. V roce 1971 se zlínský rodák a olomoucký občan setkává v Brně s charismatickým filosofem a spisovatelem Josefem Šafaříkem, ale také se svými generačními druhy a spolupracovníky v rámci samizdatové edice Texty přátel, kde od sedmdesátých let do roku 1989 vyšlo víc než 200 svazků. Vedle Mikeše se na vydávání Textů podíleli Rostislav Valušek, Eduard Zacha a Jaroslav Erik Frič. V rámci edice vydal Mikeš i svých deset básnických cyklů či souborů, ke kterým se vracel i v knižních vydáních po roce 1989. Byly to sbírky Oslovení (1973), Křehčí než rosa na podzim (1974), Drť světla (1977), Básně v próze (1979), Práh bolesti (1979), Triptych (1980), Natalet (1980), Stříbrný pták ve žluté skříni (1981), Stejný svět (1982) a konečně Básně 1973–82 (1986).

Šafařík, ale také spirituálně orientovaný Jiří Kuběna, s kterým se Mikeš rovněž setkával v průběhu sedmdesátých let, ovlivnili poetiku začínajícího autora ve smyslu výsostně duchovním, přičemž Mikeš přiznává ještě inspiraci demlovskou a později i vliv Bohuslava Ryenka nejen coby básníka, ale rovněž jako překladatele z francouzštiny a němčiny.

Konec šedesátých let, kdy Mikeš dospíval, se vyznačoval razantním nástupem beatnického hnutí, především z anglo-amerického literárního a bohémského prostředí. Kerouakova kultovní kniha Na cestě stejně jako osobní návštěvy Ferlinghettiho nebo Ginsberga v tehdejším Československu iniciovaly mnoho českých literátů a básníků. K beatnickému stylu života a psaní se samozřejmě přihlásil i Petr Mikeš, třebaže víc než divoké existování na periférii oficiální společnosti vyznával už tehdy život a odkaz jiného duchovního otce putovní a napříč časem se vinoucí poetiky i poezie Ezry Pounda – básníka, který se v rozsáhlém cyklu Cantos, psaném většinou nikoli v Americe, ale na různých místech v Evropě, pokusil až dantovským způsobem a s dychtivostí proniknout minulým časem a oživit ve svých zpěvech dávné, skutečné i vybájené příběhy. Bylo logické, že se Mikeš k Poundovu dílu upnul i jako překladatel a interpret, zejména ve dvou knihách, které vyšly v nakladatelství Votobia, kde básník působil: Chtěl jsem napsat ráj (1993) a Mistr těch, kteří vědí (1995).

Mikešův obrovitý překladatelský a editorský rádius by mohl vyvolávat představu, že také jeho vlastní poezie bude spíš učená a intelektuálská, spíš ohlasová než originální, spíš introvertní než orientovaná k širokému čtenářskému okruhu. Určitě bychom v jeho rané tvorbě našli všechny tyto vlivy a iniciace, i když ve zmíněném rozhovoru básník konstatuje, že např. jeho beatnická perioda byla spíš „imitační“ než iniciační.

Z Poundovy poezie přešlo do Mikešova díla cosi časově neohraničeného a prolínajícího se, překonávajícího hranice stylů a epoch, estetických i etických kodexů. Z poezie amerických imagistů básník načerpal tendenci k obrazové a metaforické razantnosti básně nemíjející se s cílem. Šafařík, Kuběna, Reynek, ale také Ivan Slavík, vstoupili do Mikešovy lyriky jako duchovní emblémy, naznačující, že zdařilá báseň je rovněž niternou modlitbou nebo tajemným zaříkáváním, pro něž neexistuje racionální výklad a kde selhávají i poetologické principy a pravidla.

V roce 1990 vydal Mikeš knižní prvotinu (nepočítáme-li oněch deset samizdatových svazků) Paměť rány. Onou pamětí šrámu či bolesti pro něho není jenom minulost, rozpor mezi snem a skutečností, který ovládá všechny básnivě romantické povahy, k nimž nepochybně náleží i Petr Mikeš. V lakonických textech se tu stroze přimyká ke konstantám vezdejšího i nadsvětního bytí, a tím jako by uzávorkoval těkavé snění v touze proniknout k zanedbávaným, básníky málo navštěvovaným „prostorům bdění“. „Prostory spánku / jsou už dávno / prozkoumané / až do dna pod dny. / Teď budu zkoumat / prostory bdění / sněného / pod sny.“

V takových verších je jakési předznamenání meditativně-asketického naturalu Mikešova básnění, vyznačujícího se pokornou odříkavostí, jež je výslednicí symbiózy západního racionalismu s Východem, ostatně opěvovaným beatniky i Poundem. V polovině sedmdesátých let vznikají rozměrnější Básně v próze, texty s rozběhy k epickému živlu, baudelairovské variace, ve kterých autor pracuje s citacemi a s dozvuky velkých básnických i kulturních ikon minulosti (Rilke, Bible, antická mytologie). Ve spleti odkazů a aluzí se ovšem objevují básníkova domovská zastavení, atmosféra jeho venkovského domu nebo zahrady. „Orfee, jak jasně je v noci slyšet tvůj pláč. Jako by v zahradě pod oknem tvůj dech sedal na rty bezu, jako by přilba tvá ležela na prahu, tvé údy ve větvích, tvé vlasy v listech. A nářek tvůj! A hned jsi zas daleko, přes celou šíři té noci bez hvězd…“ (z básně Hodolanská zahrada)

Od epického náznaku, který však není rozvinutý a zůstává fragmentem nedosažitelného či vzdáleného světa, se v další knize, částečně rovněž reeditované ze samizdatu, Stříbrný pták ve žluté kleci, Mikeš znovu propadá k málomluvnosti, sevřenosti, až k osekávání básně a slova na dřeň a k esenci, nikoli k průběžné evidenci. Věří v možnost setkání, ovšem „na troskách všeho“. Zachytává se večerních stínů, jako by je chtěl pozdržet před nástupem noci. Lyrický výraz je maximálně prostý, inklinace k tichu je nesporná. V úsečných, nikoli však minimalistických textech se Mikeš asi nejvíce přibližuje k maximě Ezry Pounda, že báseň je myšlenkou vyjádřenou slovy. „Spící socha / ve mně se chystá / oživnout. // Je nedokončená, / krásně. // Myšlenku vábí / stinný kout. // Dlátem / je slovo básně.“

Současně s tím básník postuluje, že by báseň měla za všech okolností čelit přetlaku v lidské duši a zklidňovat její chaotickou neuspořádanost. Právě akcentem na lyrickou esenci, na návrat apollinsky harmonizujícího principu, se vyznačuje dosavadní tvorba Petra Mikeše, člověka samotářsky mnišského a asketického, vzpomínajícího někdy na léta prožitá ve víru vnějších událostí zběsile roztančeného světa. Mikešovým teritoriem není předimenzovaný lyrický text (i když v zatím poslední knize Jen slova je otištěno i poundovské pásmo Proud tmy), ale inklinace k východní asketicko-hédonické poetičnosti (což není protimluv), jejímž formálním útvarem i kvintesencí jsou básníkova haiku: „Jsou to jen slova. / Ale ve slovech je vše. / Je v nich má láska.“

Bibliographie:

Paměť rány M. U. K. L. 1990 Čeština

Dům je tam Votobia 1993 Čeština

Básně v próze Votobia 1996 Čeština

Stříbrný pták ve žluté kleci Petrov 1997 Čeština

Jediné touhy zpěv Votobia 1998 Čeština

Jen slova / Just Words Fra 2005 Čeština

Starý dům Periplum 2008 Čeština

Siehe auch

Personaldaten

Mikeš, Petr
Ort: Olomouc
Tätigkeit:
Telephonnummer :
Handynummer:
Fax:
E-Mail:
Geburtsdatum: 1948-08-19
Geburtsort:
Todesdatum:
Todesort:
Land: